Jaroslav Kolínek: Opava mi přirostla natrvalo k srdci

18. 9. 2012
Redakce

Pro opavské fanoušky se stal Jaroslav Kolínek velkou ikonou. A to jak svými výkony na hřišti, tak i svým charakterem. Skromný kluk ze Sobotína dokázal, že klubová věrnost pro něj znamená strašně moc.

Velkou část své kariéry má spojenou s klubem z Městských sadů. Kromě toho hrával také za rodný Sobotín, Šumperk, Hranice, HFK Olomouc, Vítkovice, Jakubčovice i lotyšskou Rigu. Dvanáctého září oslavil čtyřicátiny. Takže, Jardo, všechno nejlepší ti přeje jak vedení klubu, tak spoluhráči a také všichni fanoušci Slezského FC.

V následujících řádcích si můžete s tímto asistentem druholigového áčka a hlavního kouče divizní rezervy přečíst následující rozhovor.

Jakých bylo těch uplynulých čtyřicet let?
„Jak se říká, člověk nemá litovat toho, co prožil. Momentálně žiju z přítomnosti a mám se fajn.“

Čtyřicítka je pořádný důvod k oslavě a také trochu k bilancování. Kdyby se nyní zastavil čas a vy mohl něco ve svém životě změnit, svěříte se, co by to bylo?
„Člověk přemýšlí, co by udělal jinak. Život nějakým způsobem plynul. Snad jsem získal zkušenosti pro jeho další část. Když nyní přijde doba na nějaké významné rozhodnutí, mohl bych vědět, jakým směrem se dát. Na druhou stranu vím, že cesta života je nevyzpytatelná.

Mohl jste ve fotbale dokázat více?
„Když jsem si vybojoval místo v základní sestavě v Opavě a hrál tři roky v lize, měl jsem si dát vyšší cíle. Na druhou stranu jsem chtěl zůstat věrný Opavě. Klub znamenal pro mě strašně moc, proto jsem se nikam za žádnou cenu nehrnul. Každý člověk v sobě živí sen, udělat velký úspěch. To platí i v mém případě, i když v současné době už ne jako hráč. Snažím se tak působit i na své svěřence , aby si kladli ty největší cíle, jedině tak se mohou posunout dál.“

Můžete mí vysvětlit, jak se rodák ze Sobotína může stát kovaným Opavákem?
„Jako malý kluk jsem snil hrát první ligu. Začal jsem dobře, jenže potom přišlo mé blbé období. Na nějaký čas jsem dokonce přestal fotbal hrát. Ale usmálo se na mě štěstí. Dostal jsem znovu šanci, kterou mi nakonec dala Opava. Byl jsem tady v době, kdy ve městě vládlo fotbalové šílenství. Nám se dařilo a já jsem si to tady zamiloval. Fanoušci, lidi v klubu byli úžasní. Opava mi přirostla k srdci, beru ji jako svůj domov a je mi tady fajn.“

Pocházíte z vesnice. Jak se říká, původem jste synek z dědiny. Nyní se ale z vás stal měšťák. Nemýlím se?
„No, jsem městský člověk. Zvykl jsem si na servis většího města, prostě nestěžuji si. Na druhou stranu se to může klidně v budoucnu otočit.“

Nyní má otázka bude směřovat k dvěma lidem, kteří přispěli k tomu, že se z vás stala opavská ikona. Začneme u Aloise Sommera, muže, který vás do tehdejšího Kaučuku přivedl…
„Pan Sommer je pro mě člověk s velkým Č. Vytipoval si mě v Hranicích. Jezdil se na mě dívat. Nakonec jsem ho přesvědčil, nabídl mi mou první profesionální smlouvu v životě a otevřel mi dveře do velkého fotbalu. Byl to člověk, který měl obrovský respekt, a to i u takových velkých hráčů, jakými byli Jiří Bartl nebo Alois Grussmann. Když přišel do kabiny, tak ta ztichla. Chodil do ní málo, jen když byl problém nebo když jsme udělali velký výsledek. Šlo o člověka, který dokázal dodržet slovo, to, co řekl, platilo. Jakmile si někoho k sobě pozval do kanceláře, měl ten dotyčný malou dušičku. On společně s Petrem Žemlíkem byli hlavními strůjci největších opavských úspěchů.“

Sám jste vzpomenul Petra Žemlíka…
„Osobnost, autorita, trenér, bavič, skvělý motivátor. Pro mě nezapomenutelná osoba v mé kariéře. Dal mi hodně prostoru se realizovat, nastartoval mou profesionální kariéru. Člověk s obrovským charizmatem, který dokázal udělat z fotbalu show. Vážím si ho nejen jako trenéra, ale i jako člověka.“

Je pravda, že na opavské zápasy býval ze Sobotína vypravován autobus?
„Je to tak. Nejdříve jezdil velký, pro pětačtyřicet lidí, pak menší. Jednalo se o mé kamarády a rodinu. Jezdívali na velké zápasy, například se Spartou, Slavii nebo Baníkem.“

Patříte k malé skupince českých fotbalistů, kterým se podařilo dát branku slavnému Petru Čechovi. Jak na tento gól vzpomínáte?
Soutěž pro nás nezačala dobře. Po pěti kolech jsme měli snad jeden bod, obdobně na tom byla i Sparta, kterou jsme tenkrát hostili. Prohrávali jsme 2:0 a v poslední minutě prvního poločasu kopal Honza Baránek rohový kop, balon letěl na šestnáctku, já vyhrál hlavičkový souboj s Jirkou Novotným a trefil přímo šibenici. Škoda, že jsme toto utkání prohráli. Sparta se nakopla a udělala titul. V té době jsem neměl ani tušení, kam to Petr Čech až dotáhne.“

Máte s Opavou spojený zápas, který by vám utkvěl v paměti?
Mám dobrou paměť na odehrané zápasy. Nejkrásnější vzpomínky mám na první sezonu, ta nebyla o jednom zápase. Celá Opava prožívala neskutečnou euforii. Byl to rok, kdy jsme doma neprohráli ani jeden zápas s pražskými týmy. Navíc jsme dokázali pravidelně porážet našeho velkého rivala-ostravský Baník, a to se vždycky počítá.“

Určitě máte v paměti také momenty, kdy vám bylo s Opavou nejvíce smutno…
Nejhůře mi bylo, když jsme poprvé spadli. Pamatuji si, že byly tři zápasy do konce, my hráli z toho doma a navíc měli všechno ve svých rukou. Bohužel obě domácí utkání jsme prohráli a jeli do Jablonce. Jenže porážka 4:0 nás poslala do druhé ligy. Ta cesta ze zápasu byla hrozná, má nejhorší v životě. Další černou kaňkou v mém fotbalovém životě byla Vlašim. Zažil jsem šok, nechápal jsem, co se stalo. Hodně těžko jsem skousával porážku v Jihlavě. Strašně moc jsem si chtěl zahrát s Opavou první ligu a právě v této sezoně jsem měl ke splnění tohoto snu nejblíže.“

Když jsme u těch zážitků spojených s fotbalem, tak hodně se mluvilo o velkém návratu z Českých Budějovic, kde se Opava zachránila v lize…
Vím, na co narážíte. Šlo o utkání v Českých Budějovicích, kde jsme se zachránili dvě kola před koncem soutěže. Zpáteční cesta se proměnila ve velkou jízdu. Tuším Honza Baránek propašoval do autobusu bečku piva, šlo o velkou show. Tenkrát nás vozil Pepa Martykán, skvělý člověk, který byl pro každou srandu. Prozradím ještě jednu perličku. Náš realizační tým byl už z cesty dost unaven a Renému Twardzikovi se podařilo oholit půlku pěstěného kníru Jirkovi Berouskovi. Navíc ten na to přišel, až když se ráno probudil.“

Co si plánujete po fotbalové stránce do dalších čtyřiceti let?
„Vždy si kladu ty největší cíle. Svůj sen mám, ale prozrazovat ho nechci. Potřebuji vystudovat trenérskou profi licenci a od toho se bude všechno odvíjet.“

Jaroslav Kolínek a opavští fanoušci:

Fanoušci si Jaroslava Kolínka zamilovali a respektují ho, na druhou stranu on respektuje je. „Opava má výborné a zároveň náročné fanoušky. Já jsem k nim našel cestu už v roce 1994, kdy jsem do klubu přišel,“ začíná Jaroslav Kolínek hovořit na fanouškovské téma. „Myslím si, že jsem si je na svou stranu získal i svým herním projevem, nikdy jsem nevypustil jediný souboj. Dobře vím, co opavský fanoušek vyžaduje,“ pokračuje dnes už bývalý fotbalista. „Hrdost, pýcha, věrnost, to jsou tři vlastnosti, kterými se opavský fanoušek vyznačuje. Když to shrnu, naši fandové mají charakter a já mám lidi s charakterem rád,“ zdůraznila modla opavských fans.

Rozhovor vyšel v klubovém bulletinu k utkání proti Bohemians 1905


sdílet