oficiální web
Slezského fotbalového clubu Opava
sobota 2.7., příp.
SFC Opava 2
Pov. Bystrica 2
středa 6.7., příp.
SFC Opava 
11:00
 Jastrzebie

Lumír Sedláček o Slavii či Polsku: Bylo to krásné! Co říká o práci v SFC?

21.02.2020, autor Redakce
Opava – V nejvyšší soutěži má na kontě 180 utkání, další náročné bitvy absolvoval v Polsku. Zahrál si pohár UEFA a necelé tři sezony strávil v pražské Slavii, kterou v sobotu vyzvou fotbalisté Slezského FC.

Současný sportovní sekretář Slezského FC Lumír Sedláček, který je nově také vedoucím opavského A-mužstva, má směrem k sobotnímu utkání hodně co říct.

„Těším se a věřím, že uspějeme,“ hlásí bývalý vynikající záložník. Jak vzpomíná na působení v pražské Slavii? Co mu daly jednotlivé prvoligové i zahraniční štace? A jak zvládá práci sekretáře, vedoucího A-mužstva a trenéra fotbalové Miniškoličky?

Lumíre, jaký byl pro vás skok z přestup z Chlebičova přes Opavu do Slavie?
Takový asi jako pro každého kluka z vesnice. (usmívá se) Byl to velký skok jak co se týče života, tak i sportovní stránky. Ve Slavii byl obrovsky kvalitní kádr, byli tam reprezentanti jako Ivo Ulich nebo Luboš Kozel a další. Byl to fakt velký skok. Skvělý byl starý Eden svou atmosférou, ze které bylo cítit, jak velké zápasy se tam předtím hrály. My jsme tam bohužel hráli jen přípraváky.

Po dvou sezonách jste zamířil do Hradce Králové…
Šel jsem tam v rámci přestupu Rudy Skácela do Slavie. Hradec tehdy trénoval Petr Uličný. Jezdili jsme na tréninky společně s Davidem Zoubkem. Byla tam výborná parta.



Do Slavie jste se vrátil až po dvou letech. Po konci v Hradci Králové jste totiž působil v Českých Budějovicích …
To jsem byl opět součástí přestupu, tentokrát šlo o transfer Martina Latky. Tehdejší kouč Dynama Pavel Tobiáš měl na výběr několik jmen a vybral si mě, což mě potěšilo. Tehdy jsem si říkal, proč ne? Lepší než hrát za béčko. České Budějovice jsou krásné město, navíc se mi tam dařilo i fotbalově.

První hattrick? Na Bohemce před zraky rodiny

Start na jihu Čech jste měl parádní, že? Hned v prvním utkání na půdě Bohemky jste nastřílel svůj jediný hattrick…
Sešlo se to, navíc přímo na tribuně u toho byli moji rodiče i manželka Gabča. Byli moc rádi. V tu chvíli to i pro ně bylo jakési ocenění. Když vidím, kam dneska fotbal směřuje, beru jako malý zázrak, že se kluk z vesnice dostal až do Slavie, nebo Polska a zahrál si evropské poháry, protože to opravdu není jednoduchá cesta. Člověk musí mít štěstí, musí se sejít jedno s druhým.

Doceňuji to spíš až nyní zpětně s odstupem času. I když mají mladí jednodušší dostat se do ligy než my ve své době. Tehdy se ještě hrál fotbal, dnes to spíš směřuje k atletice. (usmívá se)

Další vaše kroky vedly do polského Grodzisku, se kterým jste si zahrál i pohár UEFA. Jak na to vzpomínáte?
Byl to vynucený přestup, paradoxně to pro mě byl fotbalově asi nejlepší rok a evropské poháry byly bonbonkem tohoto působení. V poháru UEFA jsme předvedli spanilou jízdu, kdy jsme přešli přes Herthu Berlín či Manchester City. Vypadli jsme pak až na jaře v osmifinále s Bordeaux. Zajímavostí bylo, že během prosince muselo být v Grodzisku kvůli jarnímu utkání s francouzským klubem vybudováno vyhřívání. Stihlo se to za měsíc.

Anelka, Wright-Phillips a větrání u lajny

V Manchest eru City tehdy působily hvězdy jako Nicolas Anelka, Steve McManaman či známý brankář David Seaman…
Co vám budu povídat, ještě v tunelu jsem koukal. (směje se)

Pokud si vzpomínám, hrál jste na pozici levého beka, kde vás naháněl rychlík Shaun Wright-Phillips, že?
Pěkně mě větral, vydýchával jsem se z něj ještě po Vánocích. (směje se) Vedle něj jsem vypadal jako bych běžel s batohem na zádech. Myslím, že po sezoně ho koupila Chelsea, takže doufám, že jsem mu tím trochu pomohl. (směje se)

Pak jste se znovu – a naposledy – vrátil do Slavie…
Zrovna jsme se s Gabčou brali na zámku v Hradci nad Moravicí. V podstatě hned po svatbě jsem byl povolán trenérem Josefem Csaplárem. Byl jsem v očekávání, protože jsem pana Csaplára znal hlavně coby experta z televize a kolovala o něm spousta historek. Musím ale říct, že jsme si spolu vytvořili nadstandardní vztah. Pepa je vnímán různě, ale podle mě je to trenér s moderními trendy.

Tehdy na tom Slavia nebyla ekonomicky moc dobře, že?
Finančně to nebylo v topu, ale možná, že i právě tohle nás v šatně stmelilo. Byli tam lídři typu Míry Holeňáka, kteří kabinu drželi.

Slavia patří na špici

Zato nyní Slavia prožívá na domácí i evropské scéně skvělé časy…
Přeju jim to, i když jsou před námi v rozpočtu asi o miliardu dál. (směje se) Jsem rád, že se jim dařilo v evropských pohárech i kvůli koeficientu. Slavia je klub s historií, který patří na špici české ligy.

Byl jste se v Praze podívat na utkání Slavie?
Na zápasy Slavie dvakrát, třikrát do roka vyjedu, když to vyjde. Na ligu jsem tam byl několikrát a nemohl jsem si nechat ujít ani utkání Ligy mistrů s Barcelonou. To byl opravdu veliký zážitek.

Zůstali vám v pražském klubu kamarádi?
Jasně, jsou tam Standa Vlček, Honza Nezmar nebo Filda Němec. Samozřejmě se to rozmělnilo, ale pár lidí ve Slavii zůstalo. Navštěvujeme se s Tomášem Kuchařem a jeho rodinou. Jsem rád, že se na ně mohu kdykoliv obrátit.

Polsko? Z nových stadionů jsem viděl jen makety

Kdy se vrátíme k vaší hráčské kariéře, po konci ve Slavii jste opět zamířil do Polska. Vrátil jste se do Groclinu Grodzisk, ale dlouho jste tam nevydržel. Proč?
Skončil kouč Dušan Radolský, v průběhu sezony přišel trenér Werner Lička a u něj jsem v zimě skončil. Některé věci jsem u něj nepochopil, ale to je minulost. Naštěstí se mi ozval trenér Csaplár a zamířil jsem do Plocku, kde byl i Pepa Obajdin. Podařilo se nám vyhrát Polský pohár, což je dosud největší úspěch v historii klubu.

V Plocku se nakonec sešla početná česká enkláva. Přišel Tomáš Michálek a ze Slavie i Patrik Gedeon či Tomáš Došek. Drželi jste hodně spolu?
Byli jsme spolu, ale nemohli jsme nic extrémního vyvádět. Nedělalo by to dobrotu. Z Plocku vzpomínám hlavně na Patryka Rachwała, kterému jsme s manželkou křtili dceru a byli jsme u jejího svatého přijímání, což je v katolické zemi jako je Polsko velká událost. Byla to pro nás čest.

Jezdili jsme spolu dřív i na dovolené, oba naši synové se narodili ve stejném roce. Dnes už jsou děti větší, takže je to komplikované.



Následovalo angažmá v Polonii Varšava…
Polonia hrála druhou ligu a měla ambice vrátit se na výsluní. Skončili jsme třetí, a bohužel se nám nepodařilo postoupit. Trénoval nás Waldemar Fornalik, který vedl i polskou reprezentaci a teď je koučem Piastu Gliwice.

I za něj jste si zahrál…
Byla tam nováčkovská euforie i fajn lidi. Dodneška jsem s některými v kontaktu. Mají tam i pěkný nový stadion. Měl jsem to štěstí zažít všechny staré stadiony. Na nových jsem si nezahrál, ale makety jsem viděl všechny. (směje se)

Na novém stadionu v Gliwicích jste si nakonec zahrál, ale v dresu soupeře. S Opavou jste tam před lety hráli přípravný zápas a domácí publikem vás přivítalo bouřlivým potleskem. Vzpomínáte?
Jasně, pamatuji si na to. Bylo to nečekané, ale velmi příjemné. Zase šlo o jakési ocenění, že jsem tam asi zanechal dobrý dojem.

Návrat do Opavy a nová role

Ve Slezském FC jste zažil hubené roky, bohužel i MSFL. Pak ale přišel návrat do nejvyšší soutěže či finále poháru…
Potvrdilo se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Finále MOL Cupu a postupová sezona – to bylo něco úžasného. Všechna ta euforie, oslavy. Rád bych ještě někdy zažil něco podobného.

Nemrzí vás, že tohle všechno nepřišlo dřív, když jste za Opavu bojoval na hřišti?
Určitě ne. Jsem rád, jakou fotbalovou kariéru jsem mohl prožít. Až s odstupem času si uvědomuji, že mi ji mohla zhatit zdánlivá maličkost. Mohlo přijít zranění nebo jiný trenér a všechno mohlo být jinak ze dne na den. Bylo to krásné, ale teď mě nabíjí fungující rodina. Mám skvělou manželku a dvě úžasné děti. Moc si to užívám, život není jenom o fotbalu.

Po konci hráčské kariéry jste začal pracovat ve Slezském FC jako sekretář. Byly začátky v nové roli náročné?
Vzhledem k mé ukecanosti to nebylo až tak těžké (usmívá se), ale co se týče fungování s kluby v okolí Opavy, to už tak jednoduché nebylo, protože vzhledem k minulosti byly vztahy narušeny. Dneska musím říct, že se situace výrazně zlepšila a musím poděkovat všem, že nám vychází vstříc. Naše vztahy s okolními kluby se rapidně zlepšily a stejně tak vztahy s jednotlivými školami, což je také velice důležité.

Jsem za to moc rád, protože v opavském fotbalovém prostředí se pohybuje spousta zabijáků mé osoby. Hlavně minulý rok jsem jich potkal opravdu hodně a některé jejich příběhy o mně byly fakt výživné. (směje se) Člověk se nad tím musí jen pousmát.

Pomáhá vám při současné práci hráčská minulost?
Jasně, spousta bývalých fotbalistů dál působí v ligových klubech. Ať už je třeba Zdeněk Grygera ve Zlín či Honza Nezmar ve Slavii, Štěpán Vachoušek v Teplicích a takhle bych mohl pokračovat.

Souček uvěřil, že v Opavě dostane šanci

Jak se vám v klubu pracuje?
Slezský FC je rodinný klub založený na dobrých vztazích a důvěře. Jsem rád, že u toho můžu být. S Lojzou Grussmannem a Jardou Rovňanem se mi spolupracuje skvěle, stoprocentně si důvěřujeme.

Co se týče vztahů s trenéry napříč všemi kategoriemi, ty jsou, troufám si říct, na nadstandardní úrovni. To mi výrazně ulehčuje práci, protože k sobě máme důvěru a víme, co od sebe můžeme čekat. Byť jsou někdy situace, které nejsou příjemné, druhý den fungujeme bez problémů dál.

V klubu pracujete jako sportovní sekretář, trenér Miniškoličky a nově coby vedoucí A-mužstva. Jak to zvládáte?
V tomhle jsem asi ligová rarita. (směje se) Je to časově náročné, ale hodně mi to ulehčuje má rodina. Post vedoucího u áčka mi dává pocit, že jsem pořád ještě v lize a kariéra neskončila. (směje se) Práce s dětmi je náročná, ale na druhou stranu mezi nimi člověk mládne. Vidět jejich čistou radost je k nezaplacení. Sekretařina je pak hlavně o komunikaci, což v mém případě není problém. (směje se)



Slezský FC klade důraz na práci s mládeží a posledním velkým důkazem, že klub pracuje s mladými fotbalisty výborně je přestup devatenáctiletého Filipa Součka do Sparty. Co se musí setkat, aby v Opavě vyrostli další takoví „Součci“?
Když se potká pracovitý a pokorný kluk hladový po úspěchu, navíc s rozumnými rodiči s pohledem na fotbal a studium, kteří odolají v dorosteneckém věku nabídkám jiných klubů – v mých očích typu: „Pro pár špinavých zlaťáků a falešnou slávu. Tady a teď bez vize do budoucna.“, cesta vás může zavést třeba až do Sparty.

Filip uvěřil, že ve Slezském FC může dostat šanci, protože se snažíme do áčka zabudovávat své odchovance. Snad ukázal cestu i dalším našim odchovancům i rodičům a různým manažerům.

Jaký je rozdíl mezi mladými hráči vaší a současné generace?
Propastný rozdíl vidím v tom, jak jsme fotbal viděli, milovali a co jsme pro něj dělali. Každý ligový klub hledá hladové hráče toužící po úspěchu. Jak to ale udělat, když už ve 13 letech mají manažery, v 16 letech profi smlouvy, reprezentační starty a stáže v zahraničí?

Pak dostanou šanci v áčku a nastává krutá realita. Ihned volají jejich zástupci s otázkami: Proč tohle a proč támhleto? Vždyť dneska už si mladí skoro vybírají klub, kam půjdou hrát, a kde by se jim líbilo… Takovým v budoucnu pšenka nepokvete. To je zkrátka navoněná bída.

Ve Slavii mě tepal – a zcela zaslouženě – trenér Jarolím. Znovu podotýkám: Zaslouženě. Jenže za mě žádný manažer nebo táta nefňukal a bylo jen na mně, jak se s tím porvu, a jakou cestou půjdu. A to je to hlavní. Ať se jim to líbí, nebo ne, dnes mají mladí kluci svou cestičku až moc snadnou a vyšlapanou.

Poslední otázka: Zachrání se podle vás Slezský FC v nejvyšší soutěži?
Věřím v to, ale bude to boj. Liga je vyrovnaná a nikdo nechce být poslední. Věřím ale v sílu mužstva i lidí kolem něj. Liga tady patří, takže Opavo pojďme!