První rozhovor s novým trenérem brankářů Martinem Vaniakem

Martin Vaniak se stal v pondělí novým trenérem brankářů A-týmu. S týmem již tak absolvoval první tréninkové jednotky a vy si nyní můžete přečíst jeho první rozhovor pro klubový web.

Martine, hned na úvod, jak se zrodilo Vaše působení v Opavě?

Nejdůležitější roli sehrál svým upřímným jednáním Jarda Kolínek, který mi zavolal a nastínil mi situaci, jaká v klubu panuje. Řekl mi, že potřebuje trenéra gólmanů a celkem rychle jsme se dohodli. Mám rád lidi, kteří jsou pro něco zapálení. Hodně mě navíc zaujala vize klubu, protože já rád vstupuju do něčeho, co se buduje a co by se mělo posouvat dopředu, takže jsem mu slíbil, že se Opavě pokusím pomoci. Chtěl bych, aby si Opava zavzpomínala na časy, kdy tady byl plný stadion. V té boužlivé atmosféře se mi totiž vždycky jako soupeři špatně chytalo. Prostě bych byl rád, aby si lidé fotbal v Opavě zase užívali.

Ještě nedávno jste žil ve Švýcarsku, věnoval jste se trénování i tam?

Je to tak. Pracoval jsem ve Švýcarsku, kde jsem teda také ještě k práci trénoval brankáře. Konkrétně jsem měl pod sebou jak mládež, tak i ženy a první tým v FC Ämme. Dokonce jsem tam měl možnost ještě odchytat i několik zápasů za první tým, protože vzhledem k tomu, že mi tam sehnali práci, tak jsem jim chtěl pomoci a dělal jsem tak třetího gólmana. Takže když se jim zranili první dva brankáři, tak jsem ještě v padesáti dvou letech odchytal nějakých pět zápasů zhruba na úrovni divize.

Co Vás vedlo k návratu do Česka?

Musím říct, že už jsem tam byl z toho trochu unavený, což byl ten hlavní důvod k návratu. Žil jsem tam vlastně sám, respektive s kamarádem, který tam ten tým trénuje. Oba dva jsme po práci ještě chodili na tréninky, takže jsem byl rád, že mám kromě práce ještě nějakou další činnost a můžu se tak dál věnovat fotbalu. Byla to taková příjemná změna, protože jsem si od velkého fotbalu potřeboval na chvíli odpočinout, ale myslím si, že zase nastala doba do toho vletět a proto jsem nabídku Opavy přijal.

Do trénování jste se pustil hned po konci hráčské kariéry, jaký to byl přechod?

Bylo to vlastně tak, že ta kariéra pro mě téměř neskončila, protože když začnete hned trénovat a pokračujete v lize, tak ten čas trávíte téměř úplně stejně. Jen s tím rozdílem, že už nestojíte na hřišti ale vedle něj.

Po konci hráčské kariéry jste pak působil jako trenér brankářů ve Slavii, Bohemians, Plzni, Brně a Olomouci. Jak na to vzpomínáte?

Já jsem rád, že jsem poznal i jiné týmy a podmínky než jen ty ve Slavii. Například v Bohemce ta situace byla jiná, protože to je přeci jen skromnější klub. V Plzni to pak bylo zase na velmi podobné úrovni jako ve Slavii a naopak v Brně už ta úroveň zázemí byla zase trochu jiná než ve Slavii nebo Plzni.

Co se týče stylu chytání, tak jak ten se změnil od doby Vaší aktivní kariéry?

Strašně se změnil. Já jsem ještě mohl chodit s bálonem v náruči a plácat si s ním. My, co jsme začínali někdy v těch 80. nebo 90. letech, tak jsme zažili snad sedmkrát změnu pravidel. Já jsem tedy ještě ta stará škola, takže když jsem končil, tak hlavně mladí brankáři byli tlačeni do toho, aby uměli dobře hrát nohou, což já osobně jsem se bohužel nenaučil až tak dobře jako dnešní moderní gólmani, na které je vyvíjen tlak, aby pomalu fungovali jako třetí stopeři, protože ten trend je aktuálně úplně někde jinde a důraz na rozehrávku je opravdu velký. Každopádně pro mě je tam brankář především od toho, aby něco chytil a podržel tým.

Když jsem vlastně já začínal, tak těch omezení pro brankáře nebylo tolik, nicméně postupem času se pravidla měnila tak, aby se zrychlila hra. Takže postupem času jsme se dostali k tomu, že už jsem i já opravdu musel hrát nohou. No a protože jsem věděl, že jsem dřevák, tak jsem to hrál jednoduše. (úsměv) Když jsem tedy měl čas, tak jsem si to převzal, naopak když čas nebyl, tak jsem to dával z první a snažil jsem se tak předcházet případným problémům. I proto jsem měl tedy asi to štěstí, že jsem udělal minimum chyb.

Na čem si tedy jako trenér brankářů zakládáte?

Tak samozřejmě je to zejména technika chytání a brankářského postoje. Neméně důležité je ale pro mě poznat kluky i po charakterové stránce. A samozřejmě potřebuji také vidět, jak se kluci chovají v zápasech, protože trénink je samozřejmě úplně něco jiného než ostrý zápas a právě v nich je potřeba vidět, jak se brankář chová v nejrůznějších situacích.

Máte nějaké své oblíbené cvičení, které pravidelně praktikujete?

Cvičení pravidelně měním a při jejich stavbě bude hodně záležet na samotných brankářích. Samozřejmě budu teď trénovat kluky, které jsem do té doby moc neviděl, takže si budu muset nejprve udělat úsudek, na čem je třeba nejvíce zapracovat, a tomu pak budou tréninky uzpůsobeny.

A ještě jedna otázka na závěr. Martine, Vaše kariéra byla hodně bohatá, na co nejradši vzpomínáte?

Tak určitě nejradši vzpomínám na první postup Slavie do Ligy mistrů, protože to bylo něco neskutečného a fanoušci na to čekali opravdu dlouhou dobu. Vlastně když se ten tým postupně skládal, tak bylo opravdu úžásné, že jsme nejen postoupili do Ligy mistrů, ale také jsme dvakrát udělali titul a vlastně ze Slavie, která byla na pokraji krachu, jsme se dokázali dostat na výsluní. Pak ale přišla zase ta doba temna a další věc, které si ohromně vážím. A to toho, že jsme třeba šest nebo sedm měsíců nedostali ani korunu a museli jsme zachránit ligu. V té době se ten tým neskutečně semknul, protože to bylo opravdu obtížné. Kluci si museli půjčovat peníze, spávali všude možně, a do toho museli hrát ligu a bojovat o záchranu, takže psychická odolnost týmu byla opravdu veliká. Takže nejvíce vzpomínám zřejmě na tyto momenty, protože pro mě byla Slavia v mé kariéře asi to nejvíc.